Když tudíž Ježíš vás i mě žádá, abychom „činili pokání“, vybízí nás ke změně mysli, znalostí, ducha – a dokonce i toho, jak dýcháme. Žádá nás, abychom se změnili v tom, jak milujeme, myslíme, sloužíme a trávíme čas, v tom, jak se chováme k manželce a učíme děti, a dokonce i v tom, jak pečujeme o své tělo. Nic není více osvobozující a zušlechťující a nic nemá klíčovější důležitost pro náš osobní vývoj než pravidelný, každodenní důraz na pokání. Pokání není událost; je to proces. Je klíčem ke štěstí a pokoji mysli. Pokud jde pokání ruku v ruce s vírou, otevírá nám přístup k moci Usmíření Ježíše Krista.

„Můžeme si vést lépe a být lepší“, generální konference, říjen 2019

Evangelium Ježíše Krista nás vyzývá, abychom se změnili. „Čiňte pokání“ je nejčastějším poselstvím, a činit pokání znamená vzdát se veškerých svých praktik – osobních, rodinných, etnických a národních – které jsou v rozporu s Božími přikázáními. Účelem evangelia je proměnit obyčejná stvoření v celestiální občany, a to vyžaduje změnu. …

Ježíš nám přikázal, abychom se navzájem milovali, a my tuto lásku projevujeme tím, jak si vzájemně sloužíme. Je nám také přikázáno milovat Boha, a tuto lásku projevujeme neustálým pokáním a dodržováním Jeho přikázání (viz Jan 14:15). A pokání znamená více než vzdání se svých hříchů. Ve svém nejširším smyslu vyžaduje změnu tím, že se vzdáme všech svých tradicí, které jsou v rozporu s přikázáními Božími. Když se staneme plnými podílníky na kultuře evangelia Ježíše Krista, stáváme se tak „spoluměšťany svatých a domácími Božími“ (viz Efezským 2:19).

„Pokání a změna“, generální konference, říjen 2003

Větší svatost nezískáme jen tím, že o ni jednoduše požádáme. Získáme ji tím, že budeme dělat to, co je zapotřebí, aby nás Bůh mohl změnit.

„Svatost a plán štěstí“, generální konference, duben 2019

Naše ochota činit pokání ukazuje naši vděčnost za Boží dar a za Spasitelovu lásku a oběť, kterou pro nás podstoupil. Přikázání a kněžské smlouvy poskytují zkoušku víry, poslušnosti a lásky k Bohu a k Ježíši Kristu, ale co je ještě důležitější, nabízejí příležitost pocítit lásku od Boha a přijmout plnou míru radosti v tomto životě i v životě, který přijde. …

Pamatujte na toto – nebesa nebudou plná těch, kteří nikdy nedělali chyby, ale těch, kteří si uvědomili, že se odchýlili od směru, a kteří napravili svou cestu, aby se vrátili do světla evangelia pravdy.

Čím více si vážíme slov proroků jako pokladu a čím více je uplatňujeme, tím lépe budeme rozpoznávat, kdy se odchýlíme od směru – i když se bude jednat jen o několik stupňů.

„Otázka několika stupňů“, generální konference, duben 2008

Výzva činit pokání je zřídka hlas trestající, častěji je to milující výzva obrátit se a vrátit se k Bohu. Je to pokynutí milujícího Otce a Jeho Jednorozeného Syna postoupit dál, vystoupit na vyšší úroveň života, změnit se a pocítit štěstí z dodržování přikázání. Jako Kristovi učedníci se radujeme z požehnání, kterým je pokání a radost z odpouštění. Stává se to naší součástí a mění to naše myšlení a pocity. …

Pro většinu je pokání tiché a osobní každodenní usilování o Pánovu pomoc pro potřebné změny.

Pro většinu je pokání spíše cesta než jednorázová záležitost. Není to snadné. Je těžké se změnit. Vyžaduje to běh proti větru, plavání proti proudu. Ježíš řekl: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ Pokání je odvrácení se od věcí, jako je nečestnost, pýcha, zloba a nečisté myšlenky; a obrácení se k takovým věcem, jako je laskavost, nesobeckost, trpělivost a duchovnost. Je to návrat k Bohu. …

Pokání nemění jen nás, ale žehná i naší rodině a našim milovaným. Když činíme spravedlivé pokání, pak Spasitel, v čase Pánem určeném, vztáhne své rámě a obejme nejen nás, ale zasáhne i do života našich dětí a budoucích pokolení. Pokání vždy znamená, že je před námi větší štěstí.

„Čiňte pokání … abych vás mohl uzdraviti“, generální konference, říjen 2009

Změna chování a návrat na „správnou cestu“ jsou součástí pokání, avšak pouze součástí. Opravdové pokání zahrnuje také obrácení srdce a vůle k Bohu a zřeknutí se hříchu. Jak je vysvětleno v Ezechielovi, činit pokání znamená odvrátit se od hříchu, konat právo a spravedlnost, vrátit zástavu a žít podle ustanovení života a nepáchat nepravosti. …

Opravdové pokání musí zahrnovat víru v Pána Ježíše Krista; víru, že On nás může změnit; víru, že nám může odpustit; a víru, že nám může pomoci vyvarovat se dalších chyb. Takováto víra činí Jeho Usmíření v našem životě účinným. Když „následně pochopíme“ a se Spasitelovou pomocí „se obrátíme“, můžeme pocítit naději v Jeho zaslíbení a radost z odpuštění. Bez Vykupitele se přirozená naděje a radost vytratí a pokání se stává jen ubohou změnou chování. Pokud však uplatníme víru v Něj, budeme obráceni k Jeho schopnosti a ochotě odpouštět hřích. …

Místo hledání výmluv si zvolme pokání. Skrze pokání můžeme přijít sami k sobě, tak jako marnotratný syn v podobenství, a přemítat o věčném významu svých skutků. Když porozumíme tomu, jak naše hříchy mohou ovlivnit naše věčné štěstí, tak nejen že se staneme skutečně kajícnými, ale také budeme usilovat o to, abychom se stali lepšími. …

Skutečnost, že můžeme činit pokání, je onou dobrou zprávou evangelia! Vina může být „zahlazena“. Můžeme být naplněni radostí, získat odpuštění hříchů a mít „pokoj svědomí“. Můžeme být osvobozeni od pocitů zoufalství a od poroby hříchu. Můžeme být naplněni podivuhodným světlem Božím a již nebýt trýzněni. Pokání je nejen možné, ale díky našemu Spasiteli také radostné.

„Pokání – radostné rozhodnutí“, generální konference, říjen 2016